Pyramidy

Včera jsem dostal od pana Produkčního úkol: Napiš něco na blog. A protože to není jen tak, vyrazil jsem do práce na koloběžce. Možná vám připadá poněkud zvláštní místo psaní blogu jezdit po Praze na Hurvínka, ale já mám takovou teorii, že než honit múzu, je lepší udělat něco šílenýho, takže múza, zvědavá to bytost, se sama přijde podívat, co se to děje a pak už stačí ji jen chytit a nepustit. Takže pokud jste dnes ráno na Evropské viděli blázna na koloběžce provozující podivné pohyby rukama a nohama, tak to byl jenom Lupin Zavoněl, který se při chytání múzy snažil nespadnout z koloběžky.

A tak mě nakonec napadlo pohovořit o jednom z témat, která se ve Strážích objevují - téma Pyramid. Uvědomil jsem si totiž, že problém Života, vesmíru a vůbec, je vlastně problém pyramid (přesně jich je 42 - je vidět, že myši na tom fakt tvrdě makaj). Potravní řetězec, státní správa a průběžný penzijní systém jsou dobré příklady některých z těchto 42 pyramid. Ve strážích je poměrně přesně rozebrána pyramida lidské společnosti, zejména vztahy v jejích horních patrech.

V nejvyšším patře této pyramidy samozřejmě bydlí Patricij a v patře pod ním Lupin Zavoněl. Obecným pravidlem ve společenské pyramidě je snaha všech zúčastněných dostat se o patro výše a přitom nespadnout, což je i cíl Lupina Zavoněla, který si nejdřív vytvořil Osvícené bratrstvo ebenové noci, kde poznal jaké je to být jednička a poté se pokusil stát se jedničkou i ve skutečném světě.

Ale proč o tom všem píšu ...

V úterý jsme poprvé zkoušeli části hry s Patricijem a bylo to pro mě (byť jenom herce) strašně depresivní. Při zkouškách s Bratrstvem jsem si totiž vysloveně užíval tu moc, ten pocit naprosté nadvlády a síly ...a kontrast s tím, když pak Patricijovi nosím papíry, podávám pero a dolévám vodu ...to je hodně hořká pilulka. A Lupinovi naprosto přesně rozumím, proč nakonec udělal co udělal - on prostě už nemohl jinak.

Ale abych si tu neřešil jenom svoje vlastní pocity, nabízím vám úvahu od našeho fanouška Lucase na téma příznivci a odpůrci Terryho Pratchetta.

Věčné dilema

Popravdě mě až samotného překvapilo na jak dva naprosto nesmiřitelné tábory dokáže rozdělit Terry Pratchett. Ne že by tento prošedivělý, na pohled milý pán, který by s klidem mohl hrát v reklamě na Mountfield a po Bédovi Trávníčkovi by nikdo ani nehlesl, vadil někomu osobně. Jde o jeho pohled na fantasy, která čtenáře fantasy rozdělila na protivníky tak zapřísáhlé, že proti jejich nevraživosti jsou křižácko – husitské půtky jen slovní nadávky mezi pacienty na jednotce intenzivní péče.

Být objektivní v téhle válce snad ani není možné – buď máte příběhy ze Zeměplochy rádi, nebo je nenávidíte. Nic mezi neexistuje.

Takže si zkusme malý testík na objektu, který podrobíme detailnímu zkoumání:
 Naším pokusným morčetem je objekt věku neurčitého. Pána prstenu má přečteného asi tak třikrát (pokud neměl tu smůlu a nejprve neviděl film), Zaklínače od Sapkowského čte podruhé a strašně se diví tomu, na jak dvě naprosto odlišné vize žánru fantasy narazil (aniž by to sám tušil, to nejlepší právě přečetl). A to zdaleka není všechno – ze strany svých soukmenovců je doslova zahlcen tituly, které „zaručeně musí přečíst“ a tak je pohlcen stovkami stran ze kterého na něj útočí draci, rytíři, elfy snad všech myslitelných barev, bohy, tolika zlámanými meči a artefakty, že by jimi naplnil skladiště DHL. To nemluvím o mapách světa, slovníky s pojmy, které by člověk nevymyslel ani v těch nejdivočejších snech (nebo naopak ve velmi, velmi divokých snech)…

Přiznejme si, že svět fantasy (ačkoliv se to podle názvu nezdá) má velmi omezené hranice a je velmi obtížné vymyslet něco originálního, co by člověka zvedlo ze židle. Naopak člověk je zavalen nekonečnými ságami, jejichž kvalita a životnost padá v okamžiku, kdy je pod nálepkou „kultovní fantasy román“ zfilmován…

A pak tady máme Pratchetta – každý čtenář fantasy si je před tím dost nejistý; humorná fantasy je samo o sobě dost podivné označení. K tomu připočtěte věci, které slýcháte o Želvě se čtyřmi slony na hřbetě, truhlách se stovkami nožiček, hrdinech, kteří nejsou tak úplně hrdinové a vůbec to celé působí dost laciným dojmem. Z jedné strany je mu to doporučováno (určitě si to přečti, je to velká prdel…), z druhé strany je odrazován (je to výsměch a kurvení žánru fantasy…).

A teď babo raď – pokud náš objekt Pratchetta přečte, je 80% šance, že mu podlehne a začne číst další díly. Možná je to proto, že se jedná o humornou a inteligentní fantasy, která tak nějak převrací naruby zažité a až klišovité fantasy světy, které jsou nám stále vnucovány. Co na tom, že postava Barbara Cohena, neporazitelného profesionálního penziovaného hrdiny je evidentní parodií na Conana? Co na tom, že některé díly parodují a odkazují na klasická díla literatury, ať už jde o McBetha nebo Fantoma Opery? Jde to dobře napsané a řemeslně dobře zvládnuté knížky, které pobaví.

Na druhou stranu chápu, že některým ortodoxním fantasy čtenářům to nemusí být po chuti. Ono, zesměšňovat něco co druzí psali a vymýšleli po celý život a na tom pak postavit své dílo a slávu …a přiznejme si, že poslední díly zeměplochy postrádají ten původní šmrnc. Ale rád bych protestoval proti nálepce „kurvení fantasy“. Podle mých zkušeností se tímhle argumentem oháněli většinou lidé, kteří nikdy od Pratchetta nic nečetli, ale jejich knihovna byla plná sice možná pravověrných, ale jinak naprosto brakových knížek, které kromě „brzkého konce“ nemají ani zbla originality. A pak fantazie se přece „kurvit“ nedá... ta se dá pouze rozvíjet, rozšiřovat, vyplňovat…

Zkrátka Pratchett stvořil svůj fantasy svět, svět sice podivný, ale fungující, zábavný a zatraceně dobře čitelný. Je to jeden z desítek světů, který nás coby čtenáře, zahlcuje z pultu knihkupectví. Můžete ho přijmout a milovat, nebo ho nenávidět.

Nic mezi tím není.

Lucasi, já bych to neviděl tak černě. Jsou prostě lidi, co již pochopili Pratchettovu genialitu a pak ti ostatní, kteří ještě neviděli naše zpracování Stráží.